PŘÍBĚH

Před patnácti lety to bylo ještě science fiction, ale dnes máme všichni možnost okamžité komunikace s velkým množstvím lidí. Tato vymoženost se začala prudce a rychle šířit mezi všemi lidmi ve vyspělých zemích, a tak jsme dospěli k tomu, že dnes mobilní telefon využívají lidé od 6 do 100 let. 

Technický pokrok s sebou ale přináši i to, že miliony uživatelů měnily své původní staré cihly za menší a lepší, to vše minimálně každé 2-3 roky. Přitom jediný milion mobilních telefonů s baterií váží zhruba 100 tun. Jen těžko si takovou hromadu můžeme představit. I přes neustálou recyklaci se spousta původně záložních, ale dnes již zastaralých mobilů, povaluje v šuplících téměř v každé domácnosti.

Co se tedy stane v ideálním případě, když mobil nastoupí cestu do křemíkového nebe?

Z místa sběru elektroodpadu se mobilní telefon dostane do firmy, jež musí mít povolení pro nakládání s odpady. Tato firma je povinna zacházet s mobilem tak, aby nebylo ohroženo životní prostředí. To by se mohlo stát, kdyby se baterie či destička s čipy rozkládaly v přírodě. Je v jejím zájmu, aby se naučila co nejlépe recyklovat a tedy i zhodnotit materiály, z kterých je přístroj vyroben, protože se mohou stát druhotnou surovinou. Tyto recyklované materiály mají samozřejmě svou cenu. Mobilní telefon obsahuje takové suroviny, že recyklační firma i po započtení nákladů na zpracování vydělá. To je ale až konec procesu. Často je do procesu zapojeno více firem, specializovaných na různé druhy recyklace.

Na začátku je třeba vyjmout baterii a bezpečně ji uchovat pro samostatnou recyklaci. Baterie může být při proražení či zkratování nebezpečná. Zpracování baterií je náročný a nákladný proces, ale umíme dnes recyklovat Li-on, Ni-mh i Li-pol baterie. Tělo mobilu je možné buď rozebrat na jednotlivé díly jako plast, gumu, plexisklo, kovový kryt a destičku s čipy, nebo všechno v celku rozemlít a roztavit. Recyklace všech jednotlivých částí se může na první pohled zdát jednoznačně šetrnější, ale je velmi pracná a je zde velký prostor pro omyl a znehodnocení čistoty materiálů. Nebyl stanoven jednotný předpis, z čeho má být která součástka vyrobena, takže dochází snadno k smísení podobných druhů materiálů. Opravdu dokonalé poznání každého druhu kovu či plastu je neefektivní. Často se tedy zpracovává tělo mobilu mletím a tavením jako celku. Umělé hmoty tavením vyhoří a poslouží tak jako palivo v peci. Zužitkuje se tak poměrně velká energie v nich obsažená, vždyť pocházejí z ropy. Teplota v huti je daleko vyšší než ve spalovnách, takže se spolehlivě rozloží i složitější škodlivé látky. Pro jistotu je v komínech ještě pokročilý systém filtrace. Po vyhoření organických látek zůstává žhavá polévka z mnoha druhů kovů. Kovy lze rozdělit na lehké a těžké díky jejich odlišné hustotě.

Takto však získáme jen dvě nové směsi kovů. Rafinace probíhá odlišnými metodami a je při ní využito poznatků o chemických, fyzikálních i elektrických vlastnostech kovů. Těžká polévka obsahuje stopové množství drahých kovů, které by se dalo vyjádřit řádově v setinách procenta. Není to mnoho, ale díky vysoké ceně drahých kovů to stačí k tomu, aby se zaplatil celý proces recyklace mobilu. Žádný manuální proces ani technologie však není stoprocentní, často také dochází kvůli pracnosti ke kompromisům, proto u každé recyklace dochází ke ztrátám či smísení materiálů.

Pokud vás zajímá více informací k tomuto tématu, tak se podívejte sem!